Příspěvky na blogu jsou zpožděné. Pro aktuální informace prosím navštivte moji FB stránku. Děkuji! 🙂

Všechno to vypadá tak snadno když to píšu ve spacáku pod stanem. První den mé cesty byl však celkem hektický. Celé ráno jsem strávil u počítače a v autobusech, ježděním přes celé město. Díky tomu všemu jsem vyšel z domů kolem 15. hodiny. Ani se mi nepodařilo získat žádné razítko v Edinburghu do mého credentialu.

Když jsme se rozloučili s mým kamarádem Gerardem (víc se v něm možná bude v nějakém budoucím příspěvku), došlo mi, že moje pouť skutečně začala.

Uplynulý rok byl pro mě velmi těžký. Cítil jsem, jakoby moje vnitřní světlo umíralo, a já se stále nosil hlouběji a hlouběji do temnoty. Může to znít divně ale bylo mi to vlastně celkem jedno. Díky mé zkušenosti jsem racionálně věděl že cesta bude natolik silná že i ty nejhlubší temnoty se okamžitě vytratí jakmile vyjdu z města.

Ale vědět něco racionálně, a skutečně to cítit jsou dvě rozdílné věci. Nějak jsem ztrácel naději, a můj nezájem způsobil že temnota narostla do obrovských dimenzí. Dokonce jsem měl vážné pochybnosti o této cestě. Byly zde chvíle kdy se mě nějaké síly pokoušely přesvědčit, abych nikam nešel. A zkoušely to hodněkrát. Znovu a znovu.

Přicházelo to v různých formách. Někdy to byly starosti někoho z rodiny, jindy to byla nějaká hezká dívka která by mě stáhla do vztahu plného rozkoše tak, že bych si ani nevzpomněl že jsem měl nějaké plány o jakési pouti. Pak to byl strach strach říci lidem co mám v plánu. A tak to různě pokračovalo. Bylo to vše velmi reálné a velmi nebezpečné.

A přesto to vypadá že pro vyšší síly, které připravily tuto cestu, nebyl absolutně žádný problém zcela zneutralizovat všechny tyto vlivy doslova přes noc. Prostoupilo mnou světlo natolik silné, že samotný i Lord Voldemort vy se vytratil během nanosekund. Tyto pozitivní síly univerza jsem již pozoroval mnohokrát, ale pokaždé zapomenu, jak nepředstavitelně silné ve skutečnosti jsou.

Má mysl je teď mnohem čistější, než byla jen pár dní zpět. Zdá se mi teď velmi snadné vytvořit něco smysluplného. Věci přestávají být problém, a z překážek se stávají možnosti.

I přesto vše jsem ke konci dne pocítil určitý smutek. Cítil jsem, jak nesmírně chybím svým rodičům. Oni mi to sice nikdy neřekli, ale teď to cítím.

Dnes jsem prošel skrze Pentland Hills, a rozhodl jsem se postavit stan v lese blízko Penicuiku, kde zkusím zítra získat razítko. Konečně se cítím připravený a silný. Děkuji!

3 thoughts on “První den

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *