Příspěvky na blogu jsou zpožděné. Pro aktuální informace prosím navštivte moji FB stránku. Děkuji! 🙂

Toho dne jsem vstával již dosti brzy. Potřeboval jsem totiž dojít do Selkirku, a nakoupit jídlo. Měl jsem už totiž jen poslední instantní cous-cous, a také poslední kostičku tuhého podpalovače, který byl v tyto dny naprostou nutností. Do Selkirku jsem tedy musel dojít za každou cenu.

Nebylo to už příliš daleko, cesta však vedla přes hory, a hned zkraje mě čekalo stoupání asi 250 metrů. Neznělo to příliš náročně. Osud mě však opět překvapil. To, co vypadalo z údolí jako zbytky sněhu z minulých dní, byly zasněžené jámy hluboké až půl metru. Sníh byl navíc velmi mokrý. Musel jsem proto našlapovat pokud možno jen tam, kde byla vidět tráva. Nebe bylo navíc zcela ovládnuto temnými mračny, bez nejmenší šance zahlédnout slunce. Říkal jsem si, že je až neuvěřitelné, že je stále takové počasí.

Krajina všude, kam oči dohlédly, byla velmi ponurá a bez života. Drny uschlé trávy střídající se s ostrůvky sněhu na podmáčené půdě byly doplněny pouze prastarými stromy bez listů, které svými ostny, jakoby se bránily jakékoli naději. Celá ta scenérie na mě působila velmi demotivačně. Zároveň jsem vnímal jasnou analogii ke stavům duše, které čas od času prožívám (a asi každý). Uvědomil jsem si, že někdy zkrátka může nepříznivá situace trvat i velmi dlouho, není to ničí chyba či slabost. Někdy to může vypadat, že utrpení nikdy neskončí. Je to ale vše v pořádku – i kdyby skutečně neskončilo.

Jak jsem stoupal výše, sněhu přibývalo. Zároveň, jakmile jsem si uvědomil výše popsané, zahlédl jsem skrz mraky obrys slunečního kotouče. Tak mám přece naději! Posléze slunce začalo svítit plnou silou. Byl to nádherný pocit opětovné Boží přítomnosti a milosti.

Když jsem snědl zmíněný poslední cous-cous, a dorazil na vrchol Three Brethren (Tři bratři), zahlédl jsem někoho, jak se blíží k vrcholu cestou od Selkirku. Jak došel k vrcholu, dali jsme se hned do řeči, zjistil jsem, že se jmenuje Kenny a v Selkirku bydlí. Byl velmi přátelský, a dal mi i pár sladkostí, které měl u sebe, což jsem v ten moment skutečně ocenil. Prý chodívá sem na vrchol a zase zpět v rámci tréninku.

Šli jsme proto s Kennym společně do města. Cestou jsme probrali všechna myslitelná témata od stavby zdí, až po hromadnou dopravu a léčbu rakoviny vitaminem C. Kenny mě pak zavedl až k supermarketu, což pro něj musela být zacházka. Mám pocit, že od setkání s ním moje se moje cesta stala znovu zábavou. Jakobych do té doby stale s něčím bojoval – s počasím, hladem, vlhkostí, atd. Od toho setkání vše zase začalo dávat smysl.

2 thoughts on “Na vrcholu Tří bratří

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *